Je to už více než dvacet let. Už si možná neumíme představit, že nebyly žádné služby pro nemocné lidi doma, že anonymní nemocnice byla jediný prostor, kde jsme směli být, když nám bylo nejhůř. V jedné takové jsem jako zdravotní sestra pracovala, když mi přivezli na ambulanci mého dědečka.
Ujel s rodiči hodně kilometrů ze svého statku na samotě, aby za jeho zády šeptali dětem, že do rána nepřežije. Jeho srdce je tak poškozené, že to není slučitelné se životem. Měla jsem noční službu a byla jsem ráda, že za ním mohu každou volnou chvilku zajít. Jen klidně dýchal a modlil se, aby překonal bolesti. Při ranní vizitě stále ještě žil. Než jsem odešla ze služby, měl jen jedno přání: „Chci se vrátit domů…“. To přání nešlo ignorovat a moje mládí mi naštěstí nenašeptávalo ty tisíce překážek. Vyslechla jsem si hodně opovržení od svých kolegů, než jsme podepsali reverz a neplacené volno a usedli druhý den do sanitky na cestu zasněženou zimní krajinou do Píseckých hor.
Maminka nás čekala s praktickou lékařkou v uklizené kuchyni uprostřed statku, vyhřáté teplem ohně ve velkých kamnech. Dědečka jsme uložili na jeho oblíbené kanape a vyčerpaný cestou s pokojným výrazem ve tváři, jakoby se mu splnilo největší přání, usnul. Maminka nám navařila do zásoby a lékařka přivezla potřebné léky a další pomůcky. Večer jsem osaměla v naprostém tichu, které přerušovalo jen tenké syčení kyslíku. Za oknem hledaly srnky trochu trávy ve zmrzlém sněhu a v kamnech praskalo dřevo. Světlo v naší místnosti bylo jediným v dalekém okolí, které prosvěcovalo temnotu samoty.
Další dny byly stejně tiché, ošetřit dědečka, trochu nakrmit vývarem, zatopit v kamnech, obstarat trochu domácnost a nekonečný tikot kuchyňských hodin v blízkosti člověka, který v tichosti prožíval svůj velký boj. Na vyhřátých kamnech jsem četla Exupéryho Citadelu a možná zahlédla odlesk těch vnitřních bojů. Čtrnáct dnů pomalého, hlubokého života pod dotekem smrti mi zůstalo v srdci jako okamžiky, kdy jsem žila nejvíc, měla jsem smysl a byla přesně na místě, kde jsem měla být.
Dědeček se uzdravil a žil ještě dalších osm let v péči mojí maminky a jeho život byl jiný. Našel v sobě laskavost a mírnost, kterou jsme v něm dříve neviděli a byl důležitou součástí našich životů. Ještě dnes se vracím k těm chvílím, kdy jsem cítila hloubku ticha a sílu těch nejpomalejších okamžiků…
Za to ti dědečku děkuji, i díky tobě jsem, kdo jsem a dělám to, co dělám.