Dědečkův budík
Adéla Šranková
Je to už třicet let, co jsem se odstěhoval z Jimramova do Brna. Dnes jsem se poprvé vrátil. Nechal jsem auto stát u kostela a vydal se pomalu k domu, ve kterém jsem žil jako malý kluk. Poznával jsem jednotlivá místa a pomalu se mi začínaly vybavovat vzpomínky na kamarády, učitele a sousedy. Vzal jsem za velkou kliku na bráně kostela, ale místo, kam jsem se schovával před bolestí ze ztráty rodičů, bylo nepřístupné. Zámek, který byl kdysi puncem noblesy, je dnes plný učňů a čmáranice na staré omítce svědčí o jejich vztahu k historii. Pamatuji si na původní majitele. Po válce občas přijížděli, okna zámku v těch chvílích ožívala mnoha světly. Chodníky a prostranství jsou teď zarostlé, jen občas tady družstevníci posekají trávu. Domky našich sousedů jsem nepoznával. Zdálo se mi, že se z těch malebných starých chaloupek staly stejně uniformní ulice, které se ničím neliší od ostatních ulic v obcích tady na Vysočině.
Zatajil se mi dech, když jsem uviděl náš dům. Patřil k těm menším, obklopený malou zahrádkou. Noví majitelé ho trochu opravili a udělali na půdě nová okna, ale domeček měl vše, co jsem vylovil z paměti malého kluka. Srdce se mi rozbušilo. Cítil jsem svou osamělost, když mě sem prateta přivezla ve třinácti letech, poté, co mi zemřeli rodiče. Děda byl můj poslední příbuzný a oni mě a mou sestru přijali do svého tichého, starého domova. Vzpomněl jsem si i na chvíli, kdy jsem se svou milovanou ženou a malým dítětem musel dům opustit a odejít do města. Neměl jsem teď odvahu zazvonit na zvonek. Bál jsem se, že všechny ty vzpomínky, ta velká část mě samého, která se právě probudila, tím zmizí. Miloval jsem to tady a vnímal jsem sílu těch kořenů, které mě k tomu místu poutaly. Chvíli jsem seděl na zídce protějšího domu a sbíral odvahu.
„Dobrý den, přeji. Omlouvám se, že ruším. Bydlel jsem ve vašem domě v době války. Myslíte, že bych se na něj mohl podívat? Mám k němu spoustu vzpomínek.“ Vyhrkl jsem na překvapenou paní. Mohlo jí být tak kolem čtyřiceti a vypadala hodně unaveně.
„Pojďte dál,“ pozvala mě do obýváku na konci chodby. Poslušně jsem se zul, dnes se to tak dělá, ale v téhle části jsme kdysi žili i se psem a boty jsme si zouvali jen do ložnic. Moderní sedačka a stěna nábytku úplně potlačila původní charakter místnosti. Oblouky nad okny zdobily třásňové záclony z Tuzexu. Nepatřičně zakrývaly kouzelný výhled do zahrady.
„Dojdu pro manžela. On si ten dům pamatuje lépe. Žili tady s rodiči od padesátých let.“ Byl jsem rád, že mohu být chvíli sám. Hledal jsem v těch zbytcích původních stěn vzpomínky na laskavost tety, vůni kuchyně, ve které vyvařovala nedělní dobroty, dědečkovu trpělivost, když se mnou seděl nad úkoly nebo mi vyprávěl o mém tátovi. Muž přišel v pracovním oblečení ze zahrady a trochu nedůvěřivě si mě prohlížel.
„Vy jste tady bydlel?“ zkoumal, jestli mi může věřit.
„Ano, do roku 1952.“
„Něco bych tady pro vás měl.“ Beze slova se otočil ve dveřích a na chvíli se ztratil. Když se vrátil, zůstal jsem jako přimražený sedět v křesle a nebyl jsem schopen slova. Držel v ruce dědečkův budík.
„Našel jsem to na půdě a myslím, že by to mohlo patřit vám.“
Třásly se mi ruce, když jsem si ho od něj bral a ztěžka jsem polykal slzy dojetí. Mahagonové dřevo, porcelánový ciferník s římskými i arabskými číslicemi a zvoneček pod držadlem. Teta ho přivezla ze svých cest po Francii. Pocházel z počátku devatenáctého století. Stál na staré komodě a každý večer ho děda natahoval. Zvuk jeho zvonku jsem dodnes slýchal při východu slunce. Měl v sobě všechny ty chvíle, které se mi hrnuly ve vzpomínkách před oči. Bolestné časem vybledly a ostatní tryskaly ze zapomenuté hloubky.
Večer jsem pečlivě budík vyčistil, natáhl a postavil ho na nejčestnější místo v pokoji. Je připomínkou kořenů naší rodiny, na kterých dnes stojí moje děti a vnoučata. Je symbolem času, který nemůžeme vrátit, ale také toho, jakými lidmi jsme se stali.
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.