Pokaždé, když maminky tvář zvážněla zvláštním výrazem a řekla, sedni si, jsem věděla, co přijde. „Až tu nebudu, tak osobní doklady a důležité dokumenty jsou ve složce v sekretáři. Peníze na pohřeb jsou na účtu a u dokumentů jsou i adresy k rozeslání parte. Místo na hřbitově je zaplaceno na deset let….“. Bránila jsem se naslouchat všemi možnými způsoby. Slyším sama sebe, jak na maminčin monolog reaguji větami „Mami, prosím, budeme to řešit, až to bude aktuální…“ nebo humorem „Ty se někam chystáš?“. Nechtěla jsem si přiznat, že to jednou nastane. Nedokázala jsem si ani představit, že jednoho dne otevřu dveře domů a na zavolání „Mami“ mi nikdo neodpoví. Už nikdy.
Dostala jsem výjimečnou možnost vše pochopit dřív, než odešla ona.
Onemocněla jsem a prognóza vůbec nebyla dobrá. Najednou se ze mě kreativce stala výkonná administrativní síla. Posbírala jsem všechny nezaložené výpisy z účtů, přetřídila veškeré dokumenty, popsala každou složku, připravila „nekonečný kalendář“ s pokyny kdy, kam a co se platí. Nachystala formuláře na převody elektřiny, plynu, vody, nájmu. Založila fotografie do alb pro každého syna zvlášť a seznam komu co. Navštívila právničku, banku a upravila práva k účtům i bytu s ohledem na věk svých dětí (12 a 16 let). Všechno bylo hotovo. Zbývalo to nejtěžší a také nejdůležitější. Vyslovit nahlas: „V případě, že léčba nebude úspěšná, tak…“. Úplně se vidím. Zvláštní výraz a prosba sedněte si.
Pochopila jsem, jak je v určitých chvílích důležité předat svůj životní šanon. Po pár letech jsem s velkou pokorou poslouchala maminčin monolog.
Vzkaz do nebe:“Děkuji mami, že jsem se Ti mohla naslouchat.“
Vzkaz mým synům:“Děkuji, že jste mi dovolili mluvit.“
Vzkaz těm, kteří dočetli až sem: „Ne každý bývá vyslyšen včas a tak ne každý dostane příležitost naslouchat a poděkovat.“
S úctou k lidem, životu a mým blízkým
Hana Prchalová