- 12. 1914 někde v polích
Milá Aničko,
když čteš tyto řádky, jsem už po smrti. Věděl jsem, že se to může stát, když jsem od Vás odcházel, ale nemohl jsem jinak. Válka není dobrá, ale když už je, kdo jiný by chránil tebe a děti. V životě jsem toho moc nestihl a bolí mě, že tě tady nechávám v očekávání našeho čtvrtého, ale je to to nejvíc, co pro Vás mohu udělat.
Dnes okolo mě zemřelo hodně kamarádů a já mohl být mezi nimi. Jedna střela mě zasáhla do hrudi, ale zůstala v hodinkách, které jsi mi dala na cestu. Nosil jsem je v náprsní kapse u srdce a ve chvílích klidu jsem v jejich tikotu slyšel tvoje srdce. Byly mi útěchou i povzbuzením. Daly mi ještě o trochu víc času, abych mohl chránit svou rodinu. Dal jsem je příteli, který je mi tady v těžkých dnech oporou. Dnes byl zraněn, takže snad válku přežije a jednou ti ten dárek přinese zpátky.
Aničko, bylo mi potěšením poznat tebe a sdílet s tebou část života. Jsi nejkrásnější stvoření, které mi Bůh poslal do cesty. Buď statečná.
S nekonečnou láskou
Tvůj Antonín
Anička se při pohledu na hodinky usmála, i když jí po tvářích tekly slzy. Patřily jejímu prapradědečkovi a dědily se v rodině z generace na generaci. Ona je na řadě. Dostala je od dědečka, aby předávala poselství o lásce, oběti a statečnosti dál svým dětem. Dnes je na ně ještě malá, užívá si prázdnin a svou první lásku. Těší se, že každou chvilku zazvoní u jejích dveří a stejně nervózní jako ona jí dá nesmělou pusu. Srdce jí tluče rychleji a snaží se dohnat tikot těch stříbrných hodinek. Dědeček je dal opravit, ale tepané květiny na zadní straně jsou potažené hlubokým šrámem po kulce. Dnes ještě schová jejich tajemství do šuplíku. Bude ho sdílet, až si bude jistá, že jí miluje někdo tak jako prapradědeček svou Aničku…
Anna Filipenská
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.