Nejlepší vandr mého života
Rostislava Paarová
Viděla jsem kamarádku po letech a těšila jsem se z voňavé kávy na stole a veselého povídání, když mě vyrušil telefon. V okamžiku jsem se přenesla na jiné místo a do jiného času.
„Milenko, táta se ztratil.“ Maminčin hlas zněl starostlivě, jako vždycky, a já se snažila dopátrat nějakých podrobností, které by mi dovolily říct: „To bude v pohodě.“ … Jako vždycky.
„Kde byl, mami, naposledy?“
„Jel busem do Brna, na sraz vinařů. Nenechal si to vymluvit a nechtěl, aby pro něj Joza dojel. Od včera se nevrátil.“
Těch 200 km za volantem mi připadalo nekonečných. Nevnímala jsem okolí, jen cestu před sebou a v hlavě probírala všechny možnosti, které mě napadly, včetně těch nejhorších. Táta má Alzheimera, ale stále ještě tolik síly, že se snažil všechno zvládnout sám. Občas se zatoulal, ale ve vsi to všichni věděli, a když ho potkali někde dál, dovezli ho domů. Mamka z toho tři dny šílela, s tátou nemluvila nebo vyčítala a za týden se scéna znovu opakovala. Brno je ale přece jenom dál a táta tam někde přes noc bloudí bez pomoci. Svíralo se mi hrdlo, když jsem na policii líčila příběh naší rodiny. Je ještě brzy na to, aby tátu pohřešovali, ale jeho nemoc je přitěžující okolností. Brno jsme postavili vzhůru nohama.
Když jsem seděla s mamkou v sednici, věřila jsem, že desítky lidí jsou na nohou a hledají tátu, včetně celé vesnice. Chvíli jsme se utěšovaly probíráním možností, těch lepších. Na jiné jsme se pověrčivě bály pomyslet. K večeru nám už došla slova a po setmění maminka mlčky rozsvítila svíčku a postavila ji do okna k cestě mezi vinicemi. Uložily jsme se do postele a jen potichu dýchaly, abychom nerušily tu druhou v bezesném přemítání.
Po pěti dnech se na mě policisté dívali už jen shovívavě, když jsem jim nedovolila říct nahlas ty nejhorší domněnky. S těžkým srdcem jsem objala maminku, protože jsem se musela na pár dní vrátit do Prahy, vyřídit některé pracovní povinnosti. V samotě za volantem jsem vzpomínala na tátu, který s námi chodil po lesích a učil nás poznávat rostliny. Vymýšlel pro nás děti bojovky a bavil se našimi úspěchy. Když jsme byli ve školních letech, přišla na řadu přednáška o víně. Nekonečné hodiny dokázal zamilovaně mluvit o své révě. Měla jsem pocit, že to byla jeho největší láska. Nikdy nepoužil tolik romantických slov o nikom jiném. Ji si ale vychutnával všemi smysly. V krátkých obdobích, kdy ho réva nepotřebovala, rád mizel na vandry. Prošel celou Moravu a okolní hory a maminka ho ráda vítala zpátky, jako by ten čas samoty vyčistil všechny neshody a připomněl jim, co je opravdu důležité. Bolestně mě zasáhlo, že tady táta najednou není. Poprvé jsem si připustila, že už se nemusí vrátit, a nechala v bezpečí auta slzy téct po tvářích, jako by mi nepatřily.
Kolegyně mě vyrušila uprostřed jednání s naším obchodním partnerem. Bylo mi trapně, ale její naléhavý výraz v obličeji mi nedovolil telefon odmítnout. „Zastupitelství České republiky ve Vídni, pan Aleš Vyhnal. Paní Brožková, našli jsme vašeho tatínka. Dostal jsem kontakt na vás, abyste si ho přijeli vyzvednout.“
Zastavilo se mi srdce a nevěděla jsem, jak rychle zařídit, abych byla ve stejném okamžiku ve Vídni.
„Kde je teď táta? Co se stalo?“
„To bude na delší rozhovor, ale tatínek je v pořádku. Leží v městské nemocnici, protože ho našla policie v parku na lavičce a nemohl prokázat svou totožnost. Trvalo nám dva dny, než jsme ho spojili s vaší ztrátou, protože tatínek mluvil velmi dobře německy. Neměl u sebe žádné doklady, jen kartičku vinaře.“
„Za čtyři hodiny jsem ve Vídni. Moc vám děkuji.“
Mluvila jsem potichu, abych zadržela slzy radosti. Tentokrát mi cesta ubíhala úplně jiným tempem. Mamince jsem telefonovala z auta. Byla na tom podobně. Aby nemusela plakat radostí, šla zadělat na tátovy oblíbené dvojctihodné koláče.
Pán z ambasády na mě čekal před vchodem do historické budovy městské nemocnice. Málem jsem ho vzrušením objala. Věžní hodiny začaly hlasitě odbíjet čtvrtou, když jsem vykročila po schodech k tátovu pokoji. V každém úderu hodin bylo všechno, v jedné vteřině se strach a bolest proměnily v okamžik radosti, těšení a vděčnosti. Všichni se na mě chápavě usmívali a já měla pocit, že moje srdce tluče hlasitěji než ty hodiny.
Na posteli ležel růžolící, usměvavý táta. Byl trochu ošlehaný sluncem, vypadal zdravěji než dříve a trochu nepřítomně na mě promluvil:
„Meine Liebe, ich wusste, dass Ihre Liebe wird mich finden.“
Miláčku, já věděl, že mě vaše láska najde.
„Tati…“ Víc jsem nedokázala. Objala jsem jeho ještě tak mužné tělo a nechala slzy téct, jak se jim chtělo.
Ještě mě čekala chvíle s policií a úředníkem ze zastupitelství. Byla jsem zvědavá, jak se mohl táta dostat bez peněz a bez dokladů z Brna do Vídně. Policisté to také nechápali, cesta mu trvala týden a jediným svědkem jeho cesty byl palubní lístek na loď z Bratislavy. Kdo mu dal čisté oblečení, jídlo a pomohl mu cestovat, se už nikdy nedozvíme, protože tátova paměť zůstala zastřená. V autě na zpáteční cestě domů mě jemně vzal za ruku na řadicí páce a s jiskrou v očích řekl:
„Děvenko, tohle byl nejlepší vandr mého života.“
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.